Si nebudu číst kraviny, ne?
William Shakespeare, Sonet č.66, čte Martin Hilský
https://www.youtube.com/watch?v=SJw5BQba7zQ
Dlouhý den.
Začínám v sedm v tercii. To je v pohodě. Pak další čtyři hodiny po sobě u maturantů. Do Áčka beru Shakespearovi Sonety.
Pouštím na interaktivce známý překlad i interpretaci Martina Hilského. Mám husí kůži.
Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc…“
— William Shakespeare: Sonet 66, překlad Martin Hilský, Sonety, Atlantis, Brno 2011.
Mluví mi z duše.
Zvoní.
Omlouvám se, pana Hilský. Moje chyba. Špatné načasování. Příště vás pustím na začátku hodiny.
„Tonda , prosím tě, ty jsi mi ještě neřekl z Bridge /anglicky časopis/ ten článek o rozdílech amerického a českého zdravotnictví. Teď je desetiminutová přestávka, to dáš.“
„To jste neříkala. Zadala jste mi články z toho nového.“
„Ano a taky ještě všechny ty články, na které jsi chyběl. V pátek se uzavírá klasifikace za první pololetí“
„Klidně mně dejte pětku. Stejně to číst nebudu. Ty přiblblý články mně fakt nezajímají.“
„Tondo, dej tomu pět minut a hned mi řekneš jakej máš názor na rozdíly mezi americkým a českým zdravotnictvím,“ přesvědčuji ho vlídně.
„Trojku na vysvědčení ti dát nechci. Seš chytrej a šikovnej kluk.“
„Dejte mi co chcete, mně je to jedno!“ odfrkne mi nakrabacená grimasa.
Do třídy se šine partička maturantů. Mají tu seminář z češtiny.
„Čus, Tondus! Skočíme si potáhnout?“
„Dej nám prosím ještě vteřinku. Neskákej nám do řeči, je to trochu křupanský,“ otáčím se na podsaditého týpka, z kalhotami skoro u kolen.
„Co Tondus? Dem, ne?“
Sjedu ho mlčky pohledem.
„Si můžu mluvit s kým chci a kdy chci.“
Půjdu do toho?
Vlídně? Přátelsky? Autoritativně?
Vyeskalovat?
Týpek je nastartovanej. Možná si požvýkal pár nikotinových pytlíčků a jede na vlně.
Co dál?
Vím přesně.
Ředitel, rodiče, výchovný poradce, maily od rodičů řediteli, ty stejné v kopii mně, další schůzka v ředitelně, další maily…
Mlčím
„Tondus, ty ses fakt učil celejch 5 hodin? To bych nezvlád. Učila jste se někdy pět hodin v kuse, paní učitelko?“ přesouvá pozornost na mě.
Nenechat se vyprovokovat!
Pohledy do očí. Ani jeden z nás neuhne.
Mlčím.
Neohrabaně se vyšplhá na parapet a uvelebený mezi seschlým fikusem a nezničitelným potosem na mě přes celou třídu zakřičí pomalu a precizně: „Z O B R A Z E N O?“.
Propojím po pár vteřinách.
Zakroutím hlavou.
„Sračky padaj rovnou do spamu,“ rozloučím se stylově, zrovna když zvoní.
Do učebny ve druhém patře vbíhám bez správných učebnic. Do kabinetu to už nestíhám
„Hezký den, děcka! Jak se dneska máte? “ usmívám se.
Oni zatím také:)