Nakonec to snad bude všechno dobrý.
„Neměli byste už mít ten věnec hotový?“ ptá se nervózně Karel.
Žádná reakce.
„Slyší mě tu někdo, nebo jsem tu zas úplně namalovaný?“
Žádná reakce
„Tak do prdele, co ten věnec? Zítra je druhá adventní neděle a tady pořád nic není. Mělo to bejt na stole už minulý týden!
„Ježíš lásko, neboj. My se do toho za chvilku pustíme. Jen se chci ještě chvilku válet.“
„ No to je paráda! Já už jsem vám vypral ty vaše hromady prádla, tak by bylo dobrý abyste taky něco dělali. A ty Mončo si laskavě vytahuj z kapes ten bordel.
Podívej, co jsem zase našel v pračce!“ cpe Karel Monči před obličej mohutnou beztvarou hroudu.
„Aha. To budou zbytky dobrůtek pro Dastíka.“
„Mně je úplně jedno co to je. Mně vadí, že to tam vůbec je! Víš jak nám to může ucpat tu pračku? A kam zas jdeš, když s tebou mluvím?“
„Dělat ten věnec, jak jsi říkal, “ a holka zmizí v útrobách komory.
Ohlušují rána přeruší pokus o smír.
„Tady nemůže být kurva klid aspoň v sobotu. Co to tam do prdele zase děláte?“
Do pohody sobotního rána se vkládám i já a Monči se zastávám.
„Šla si tam pro ten zelenej drátek, kleštičky a pájku. Měli bychom ji nechat trochu v klidu ať si to tam sama najde a nachystá, ne?„No to určitě! Ještě mě tam udělá bordel.“„To těžko. Ten už tam máš. A udělat větší, to snad ani nejde.“„Co to vykládáš! Já to tam mám vždycky všechno poklizený. Jenom vy tam házíte ty kabele jak vás napadne a nic nedáváte na své místo…,“ začíná se Karel rozehřívat. Monča mezitím spěšně opouští komoru a dělá místo na stole. Krabičku s vitamíny přenese na parapet. Skleničky, hrní
čky a talíře poskládá do myčky a zbylé pečivo od snídaně skončí i s igelitovým pytlíkem ve spižírně. J
eště nenápadně smetu zbytky drobků z místa kde před tím seděla a konečně přehodíme přes ubrus igelitovou podložku, která byla naposled užitečná v hodině výtvarné výchovy, myslím v páté třídě.
Karel mezitím přinese z balkonu dva trsy zakoupených smrkových větviček, zakoupených asi týden zpátky u supermarketu Billa.
„To by vám mělo stačit, ne?“
„Určitě. A co nespotřebuji na věnec, vezmu si do školy a udělám děckám aspoň výzdobu.“
„Takže já ještě chystám Vánoce vaší škole, jo? To si nemůžou ty děcka přinést něco sami?“
„Kájo, mě už to fakt nebaví. Nechceš si třeba na chvilku odpočinout, jestli seš unavenej? Lehni si a pusť si nějakou audioknížku. Já už bych tu chtěla trochu tu pohodu.“
„To já taky. A kdo myslíš, že nám to tady kazí? To děláš jenom ty? Pořád se jí zastáváš a pak se divíš že nic sama neudělá.“ Monička má slzy v očích ale drží se.
Kleštičkami odštipuje krátké jedlové větvičky, které já systematicky omotávám zeleným drátkem kolem připraveného korpusu ze slámy. Práce nám jde dobře od ruky a za chvíli máme zelený věneček připravený.
Karel nám přináší igelitovou tašku plnou ozdob z loňska a ještě něco málo přikoupil. Já si na nic z toho, co bude potřeba zase nevzpomněla. Jediné, s čím jsem přišla, byly čerstvě vysušené pomerančové plátky. Voní a jsou krásně oranžové.
„Díky moc! To je super. A ty červený hvězdičky, co zbydou, si pak přibalíš k těm drobnostem pro sestřičky.“
Ozdůbky, teď už vysypané na podnose, dělají Moničce radost. Bere se je do rukou jednu po druhé. Některé upevní na věnec, chvíli přemýšlí, vymění je a tak pořád dokola. Vrací se jí dobrá nálada a když přilepí tavnou pistolí poslední ozdůbku, vidím jak je šťastná.
„Mami podívej! Když jsme šla ze školy, koupila jsem na ten věnec ještě malýho Dastíčka!“A opravdu. Před červenou svíčkou na mně pokukuje černýma očkama pejsek. „Pojďte se podívat! „svolávám Monča zbytek rodiny do útulného přítmí kuchyně.
„Ségra, dobrý. Sem ani nečekal, že se Ti to tak povede.“Karel ztlumí v obýváku zvuk televize a už je tu s námi taky.„To je krásný věněc Mony, ten se ti fakt povedl!!“obhlíží věnec ze všech stran a uznale pokyvuje.
„Pokliďte to tady a domluvíme se kdo zapálí první svíčku.“ Sám smete jehličí z podlahy a odnese zbylé větvě zpátky na balkón.
Zbývá ještě vrátit tavnou pistoli zpět do krabice a můžeme zapalovat.
Monika se snaží pistoli do krabice vměstnat, ale zápasí tak moc, až se krabice roztrhne. A to zrovna v tom okamžiku, kdy se Karel vrací do kuchyně se zápalkami.
„To nemyslíš vážně!“ ječí tak, že to musí slyšet i sousedi pod námi, „ty seš líná jako veš! Co kdybys prvně smotala tu šňůru a pak to tam hezky srovnala!!!!“
Karel ječí a ječí a není k zastavení.
Karel ječí na Monču. Já ječím na Karla. Situaci nezvládá ani Vojta, který ječí na nás oba. Dastík si zalezl rychle pod postel.
Monička odchází do pokojíčku, kde přikrytá peřinou s obrázky planet, pláče.
A za oknem je pořád ta mlha.