Takhle je to v pohodě.
Poslouchám písničky a doufám, že už tam brzo budem. Teprve Pelhřimov, takže ještě hoďka.
Ségra paří ty svoje přiblblý hry, žádná zábava s ní není. Jsem vlastně rád, aspoň neřve. Mamka mi furt říká, že to má těžký, skrz ty její zkřížený hemisféry.
Ona se prý nějak nemůže rozhodnout, jestli je spíš levák nebo pravák. Podle mě je prostě jenom děsně rozmazlená. Například vůbec nejí chleba. Mamka jí to celkem žere.
Taťka moc ne, ale nechce se hádat. Ale toho zase šíleně vytáčí naprostý kraviny.
Třeba jako, když máma dává věci do myčky a pokape podlahu, nebo když vidí vyhozenej česnek. Asi, když byl malej, tak byl česnek strašně vzácnej. Prostě, plesnivej česnek se musí zahrabat hluboko do smetí.
Na chatě to mám rád. Je to sice trochu z ruky, jak říká máma, ale stojí to za to. Víkendy tady úplně nedáváme ale o prázdninách si to vynahradíme.
Mamka je úča. Ale taková jiná úča, než jak jsou lidi zvyklí. Je dost v pohodě. Někdy až moc. Když to naši koupili, říkali nám tu, že jsme náplava. Ale že to neva, že to jsou tady skoro všichni.
Ze začátku to bylo divný. Neměli jsme tady žádný kamarády a naši se taky s nikým nebavili. Já každý den chodil s odpadkama do obrovskýho kontejneru u tábora. Cesta vedla řeky, a to se mi líbilo, takže jsem chodil i když ten koš nebyl úplně plnej.
U Řeky seděli rybáři, který jsem zdravil i když mi moc neodpovídali. Nejvíc jsem obdivoval, jak ty ryby vytahovali a měřili a zas vraceli zpátky,
“Nazdar, ty seš ten Břeclavák, že jo?” Zeptal se mě ten starší a fousatější.
„Jo,” přikývnul jsem. “A chodíš s taťkou na ryby?” pokračoval.
„Ne, my to neumíme,” přiznal jsem se.
„A chceš to zkusit?” zeptal se mě přímo. Zrudl jsem a rozbušilo se mi strachy srdce.
“Já, no, nevím, jestli to zvládnu.” Ale to už mi ten druhý, v tričku s obrázkem velkého kapra a nápisem “rybář roku”, podával prut. „Já jsem Vláďa a tohle Franta. Tobě říkají jak?”
„Vojta.”
„Takový kluky, jako seš ty, tady potřebujem,” usměje se na mě František.
Konečně jsme zastavili před chatou. Dychtivě jsem nasál tu zvláštní vůni borovic, blízké řeky, louky a všeho toho kolem. Zvedám oči k nebi. To mám rád, když ty borovice prosvěcuje sluníčko a je za tím modro. U protější chaty nás už vítají sousedi Václav s Dášou.
Jezdí k nim na prázdniny vnoučata a Dáša mamku naučila kynutý borůvkový knedlíky.
Václav zas taťkovi pomáhá úplně se vším. Je to docela srandovní, Taťka je totiž celej takovej městskej. Je z toho chataření docela nervózní a vždycky říká, že je to zajímavý, jak to ten Václav vymyslel.
“Ahojte děcka.” „Ahoj Tome.” Soused vedle, na nás mává a přináší našim panáčka na zahájení sezóny. Tomáš taťku minule pěkně naštval. Mamka si totiž pořád stěžovala, že máme děsně přerostlý živý plot a že by ho chtěla dost zkrátit, protože si připadá jako šípková Růženka.
Jenže taťka je chirurg a říká, že řezat se má úsporně. Každý řez se musí důkladně promyslet a že má obrovskou úctu k životu a taky složil slib. Když taťka odjel, tak si prý Tomáš doplnil hladinku a ten plot nám přes noc seříz. A to dost.
Máma pak každýho prosila, ať řeknou tátovi, že to obroste. Všichni se strašně snažili tátu udržovat v klidu. Ale jen dokud nedorazil František. Vypil panáka, tu skleničku pak navlíkl na ten suchý kmínek a řekl, že na to to bude dobrý. Co bylo dál nevíme, protože jsme se ségrou radši rychle vypařili za děckama.
Jak to šlo, udělal jsem si rybářský lístek. Chodil jsem tenkrát do 4.třídy. Ten pán se hodně smál, když jsem mu řekl, že reprodukce ryb jsou ty zvuky, co vydávají ty ryby pod vodou. Na doklady mi táta koupil takový to zelený pouzdýrko s kapříkem, a ještě zelenou brašnu na to ostatní.
Sedíme u řeky, já ségra, Matěj s Filipem, Ondra, co rád chytá ještěrky a taky Kryštof. Toho mám nejradši. Z dálky se ozývá vřískot. To jak se k nám blíží dvojčata i s jejích mamkou. Jsou ještě malý a samotný je nepustí. Naštěstí! Čekám na svého prvního kapra. A nejsem sám.
Když se tu tak všichni sejdeme, je to super. Naši jsou tady o moc míň nervózní. Každý přinese k ohýnku něco dobrýho, povídají si, rychle si dolívají do prázdných skleniček a smějou se.
Hlavně máma, když vypije toho vína hodně. Já se za ni trochu stydím. Matěj a ostatní, prý za ty svý taky, což mě uklidňuje. Štouráme se klackama v tom žhavým popelu. Ségra odbíhá s hořícím klackem do lesa.
Jsem na ni docela hnusnej protože mám strach, že to někde podpálí. Dospěláci si nás vůbec nevšímaj. Vyškemráme na mamce takový ty svítící tyčinky, který na sebe různě navěsíme.
Vypadáme děsivě, jak u toho vydáváme ty strašidelný zvuky. Signál k odchodu je, když máma vstane, polo vypitou sklenku pozvedne ke korunám borovic, jako by jim chtěla připít na zdraví a pronese: „Bohové, zastavte čas.“ To už taťka nevydrží, sbalí všechny naše věci do košíku a jdeme domů.
V neděli taťka odjíždí. Musí do práce. Smutno po něm, nás rychle přejde, protože to má svý výhody. Jak taťka odjíždí, sousedi mu po cestě mávají, dokud se auto neztratí z dohledu za rybníkem. To se pak skoro všichni seberou a jdou k nám. A od té doby to tam fakt žije.
Všichni kámoši jsou nás. Natáčíme třeba horory a tak. Taťka volá pravidelně ve 22.00h. A to je trochu komplikovaný. Asi to není úplně správný, ale už v tom máme systém a mamka říká, že to jednou pochopím.
Takže, když táta zavolá, všichni musí být úplně zticha, nesmí se ani pohnout, ani jíst, nic. To by táta poznal. My si pak s tátou chvíli povídáme, jako že už jsme v posteli a jdeme spát.
Prvně se tomu všichni strašně smáli, ale teď že je to normální a nikomu to nepřijde divný. Spíš nuda.
Jen když přibude nějaký nový soused, tak kouká jako puk, ale nakonec si taky zvykne. Když jsme všichni v těch 10.00 u nás, tak je to v pohodě.
Složitější je, když lítáme každý zvlášť někde venku. Máme nastavenej alarm. I tak je někdy těžký to doběhnout včas. I když si to fakt hrozně hlídáme.
Sejdeme se v kuchyni, dáme taťkovi dobrou, řeknem, že jsme hrozně unavení, aby se to zbytečně neprotahovalo a mizíme zase do tmy.
Mně je taťky docela líto. Já bych mu to chtěl říct jenže vím, jak by to dopadlo. Hrozně by se naštval, řek by nám, že nejsme normální a ať jdeme okamžitě spát. Mamka se s ním jednou kvůli tomu pohádala.
Takhle je to v pohodě.
