Za pár dnů Vánoce a venku mlha, co by se dala krájet.
„Hezké ráno, děcka! “ snažím se rozeznat obrysy hlav, povalujících se po lavicích.
„Tak bacha! Tři, dva, jedna…“
„Ne! Paní učitelko, prosím! Jen to ne!“ ozývá se vyděšeně.
Začínají spolupracovat!
„Polštářky pryč! Jdeme na to! Ten test neokecáte a jenom ztrácíte čas. Kde jsou všichni?“
„Volejbalistky mají soustředění a Tonda je nemocnej,“ reaguje ospale Eliška z poslední lavice.
„Když Tonda tak i Emča. Že jim to není blbý!“ neodpustím si.
Honza s Vojtou na sebe vrhnou závistivý pohled, protože s drobnou blondýnkou by se léčil každý rád. Pomalu se rozednívá.
„Proč už nesedíte po jednom za sebou a nemáte nachystané propisky?“
„A proč?“ ozývá se ze zadních lavic. My něco píšeme?“
„Máte to už 14 dnů v Bakalářích, tak to ani nezkoušejte.“
Začínám pochybovat. Nenápadně se zastavím pohledem u Aničky, která mi dává znamení, že jo.
„Ale nás je strašně málo! Takhle budete vymýšlet hodně náhradních variant. Napíšeme to až příští týden!“ bojuje neporazitelný Vojta.
„Nemohl by někdo rozsvítit? “ vzdává to Nela.
Posílám do každé řady sadu A4 listů a srovnávám lavice tak, aby se dalo projít aspoň úzkou uličkou.
Jsem v pasti. Snažím se udržet rovnováhu.
Do prdele! Hlavně nespadnout do náruče Viktorovi. Ten má ode mě už dvě napomenutí. Snad to nikdo nenatáčí.
Ještě nikdo nerozsvítil.
„Ježíš, promiň Baru,“ neohrabaně pomáhám sesbírávat obsah její velké černé tašky, který se rozkutálel po třídě.
Vojta, kterého zajímal obsah Barčiny tašky asi nejvíc, konečně otáčí vypínačem. Třídu zaplní ostré, zářivkové světlo. Z lavic se ozývá agonický, bolestný výdech.
Kdyby měla normální batoh, tohle by se nestalo. Velké tašky s uchy jsou ve třídě dost nepraktické.
Barči se do tašky vrací dva antiperspiranty, 3 vapa včetně náplní, dva rohlíky, 20deka šunky napůl rozbalené, hřeben, kartáč, voňavka, make up neboli paštika,1 banány, 2 pomeranče, máslové sušenky, tenisky, 25 různých kosmetických přípravků, kružítko, pravítko, kalkulačka 3 mini vložky, balíček tamponů, sluchátka… Ostatnímu nerozumím.
„Baru a kde máš učebnice a sešity? Vy dnes už nemáte výuku? “ ptám se zmateně.
„Já si to nechávám se skříňce a vždycky o přestávce si pro to zajdu.“
„Do těch skříněk v přízemí? Třídu máte ve třetím patře!“
„To tak dělají skoro všichni,“ vysvětluje Pepa.
„Je zbytečný, lítat každou přestávku nahoru a dolů, tak těžký ty tašky nejsou“
„To teda jsou,“ odpovídá Vašek, současný mistr České republiky, a vícemistr Evropy v šermu, kategorie junioři.
„Dávejte už pozor! Začínáte překladem. Píšete každou sudou větu. To znamená 2,4,6…“
„Takže tu trojku, pětku, sedmičku, a tak dělat nemáme?“
„Ondro, ty mě vůbec neposloucháš! Říkám, že máte dělat jen ty sudé věty!“
„Aha, díky.“
„Aničko, co si to teď píšeš?“
„No ty věty, jak říká Ondra, 3,5,7 a tak, ty mám dělat taky až dodělám ty sudé.
☹
Rozdám zadání testu. Doplňování gramatiky a slovní zásoby.
Mává na mě Matěj.
„Co potřebuješ?“
„Paní učitelko, já se strašně omlouvám, ale já nemám propisku. Sem si ji asi nechal ve skříňce. Můžu si pro ni zajít?“
„Zapomeň! může někdo prosím půjčit Matějovi propisku?“
Dlouho žádná reakce. Konečně někdo hází po Matějovi zvýrazňovač.
„To fakt ne! Písemku psát zvýrazňovačem fakt nebudeš. Takový hnusy číst nebudu!“
„Já jsem říkal, že bychom si to měli napsat až příští týden.“
„Vojto, už ztichni a makej. A ostatní taky!“
„Já bych ráda, ale tady se vůbec nedá soustředit,“ vystřelí uraženě Barča.
Zdeněk se vrtí na židli. Všemožně dává najevo, že bych měla vysmahnout. Tak jdu.
Zvoní!
Natka je naštvaná. Dohaduje se, že to nemohli stihnout. Ztrácím ostražitost.
Slovní průjem uvolňuje stavidla frustrace pondělního rána a já zapomínám na ty okolo. Jsem tu jen já a Natka.
Zdeněk odevzdává celou písemku bez jediné chybičky.
„Zdeňku, pojď sem ještě na chvilku!“
„Já už ale strašně spěchám.“
„To bude hned! Úplně nechápu, jak se ti podařilo během těch posledních pěti minut všechno, tak výborně dokončit.“
„Já taky ne. Sem se normálně zamyslel a pak mi to došlo.“
„Nevěřím. Zkusíme tuhle větu. Přelož mi to ještě jednou.“
„Fakt strašně spěchám. Já vám to řeknu příští hodinu.“
„Ne. Řekneš mě to hned.“
Neřekl.
„ Já to neopsal, přísahám,“ křičí na mě z chodby a bere schody po dvou.
I já spěchám. Ve dveřích se srazím s Leošem, Ríšou a Valčou.
„Omlouváme se, paní učitelko. Nechali jsme si dole ve skříňce učebnice tak si jdeme pro ně.“
„Zapomeňte!