Vánoční kalíšky
Z kuchyňské skříňky si beru dva umělohmotné plastové kalíšky, které jsme si nechali po pondělní procházce vánočními trhy. Kdyby bylo po mém, vrátila bych je ale Karel trval na tom, že si je necháme na památku.
Monča byla v neděli po zápase unavená, tak s námi tak na tradičním selfíčku u stromečku chyběla ale prý sem ještě společně všichni jako rodina zajdeme.
Dnes tam jdu jen s Mončou. I přes únavu se na malebné stánky v duchu české tradice těším. Minule jsme byli na jednu porci kachních jatýrek s opečenými bramborovými dukátky tři, dnes to spráším sama.
Z centra města se ozývají líbezné zvuky dětského sboru. Konečně stojíme na náměstí, přímo před pódiem a je to nádhera. Všude kolem vládne pohoda. Zatím se tu netísní, oproti neděli, ani moc lidí.
Než si začneme procházet jednotlivé stánky, musím tu svou hladovou příšeru rychle nasytit.
„Prosím, dvakrát velký grilovaný oštiepok s brusinkami a toustem,“ usmíváme se na prodavače, který se diví, co že to tu máme za tradici, že si všichni na vánoce dávají oštiepky.
Zavedu Monču do útulného koutku ve stylu vánočního pokojíčku, ve kterém, pohodlně usazené na čalouněné pohovce sníme své úlovky. Já ta svoje játra a navrch jednu bramborovou placku s povidly.
Prostor před otevřeným pokojíkem se překvapivě zaplňuje až mi konečně dojde, že jsme obsadily oblíbený fotokoutek.
Nenápadně nápadně mizíme na svařák a teplý mošt. Já si dám pak ještě jeden svařáček, tentokrát s třešňovicí. Na ten, mi paní prodavačka vymění plastový hrneček za čistý. Prý nařízení hygieny.
Dětský sbor dává přídavek ‚Proč bychom se netěšili‘ a celé náměstí burácí s nimi. Jako jeden hlas. Má to teda sílu až jde po mě husina. Monča o pár metrů poodstoupí a vrhne na mě vyděšený pohled, protože se ten nakažlivý pocit společného souznění s tóny přenesl i na mě a já nadšeně hulákám s davem.
Prohrabujeme se nekonečnými variacemi perníkových vykrajovátek a domů si odnášíme několik tvarů pejsků.
Ještě zazvonit na zvonec ať se přání vyplní, udělat společné selfíčko u stromečku a jdeme k poslednímu stánku, kde jsem si objednala pro celou svou anglickou sekci malou vánoční pozornost. Na akátové dřevo jsem nechala metodou gravírování, vypálit pro každého jeden dřevěný podtácek se jménem a mými oblíbenými citáty.
Domů se vracíme kolem osmé.
„Co dělají ty dva plastové hrnky v odkapávači?“ ptá se Karel jen pár minut poté, co jsme dorazily,
„ Vzala jsem si na náměstí ty naše, abych nemusela platiti další zálohu.“
Karel si oba kalíšky pečlivě prohlíží. Několikrát je obrací a zdá se být dost znepokojený.
„To mě nezajímá. Kde je ten můj?“ stupňuje se v hlase naléhavost.
„Máš ho ve skříňce.“
„Ve které?“
„Tam v té!“ ukážu k malé bílé zásuvkové skříňce pod oknem.
Okamžitě k ní přiskočí a hledá. Po několika vypadnutých plastových krabičkách a termohrnku, drží v ruce kýžený vánočňák.
Zarytě mlčí a nedůvěřivě ho zkoumá. Zdá se, že za chvilku povolá do služby forenzní tým.
„Tenhle není můj!“
Zatrne mi. On chce fakt o půl desáté večer řešit vánoční hrnek z trhu?
„Já chci zpátky ten svůj hrnek s krokodýlem,“ vykřikuje.
„Chtěla bych zůstat v klidu, aby měli děti pohodový večer ale zase se neudržím a startuju:
„Ty seš kazič dobré nálady! Nemůžeš mě nechat, ať je mi hezky, když je mi hezky?“
„To ty kazíš náladu mně! To si mám na ty svoje věci lehnout, aby jste mě tu někdy něco nechali…“ mele dál to svoje a vůbec mě neposlouchá.
„O co ti kurva zase jde! Každej hrnek má na sobě krokodýla. Jeden chčije, druhej blije a třetí sere! Jakej je v tom, do prdele rozdíl. Jestli si přesně pamatuješ, co dělal ten tvůj, zajdu ti ho zítra vyměnit! “ zaječím hystericky.
Bouchne dveřmi své pracovny a já doufám, že ho aspoň do zítřka neuvidím.