No není roztomilý?
Ve 2.15 ráno, nebo spíš během hluboké noci mě probudilo něco hodně vlhkého v pravém uchu. Před chvílí jsem konečně usnula ale ani dneska to asi nevyjde. Poslední čtyři noci zaberu maximálně na dvě a půl hodiny a už na sobě začínám pociťovat tu mozkovou mlhu.
Nutně se potřebuji vyspat. Aspoň dvakrát za týden, kdyby to šlo. To by byla paráda! Jenže to nejde. Usnu kolem půl jedné a kolem třetí je po spánku.
O víkendech a prázdninách je to trochu lepší ale i tak to nechápu. Snažím se netahat si práci domů I tak se cítí hodně v tlaku. Probouzím se pravidelně s těžko definovatelnou úzkostí, jak ten další den dopadne.
Dnes jsem konečně zase cítila jak ten nádherný, úlevný spánek jenže Dastík to viděl jinak.
„Dasťo vysmahni,“ zasyčím a oženu se po něm abych ochránila pravé ucho před mlaskavým vysosnutím.
Dasťa, stejně jako vždycky při těchhle nočních nájezdech, bere na chvíli zpátečku. Vytáhne mi jazyk z ucha a poslušně si mi sedne asi pět centimetrů před obličej. Otevřít oči by byla prohra. Ještě si dělám chvíli naděje, že si chce jen hrát a třeba si zaleze zase zpátky do svého pelíšku pod postel.
Pár minut mě nehnutě telepaticky sleduje, pak tichounce zakňučí.
To nebude jen hra. Získávám pro sebe dalších pár minut, jenže kňourání zesiluje i když se on sám někam vzdaluje jak drápky rytmicky klepou do plovoucí podlahy. Bude to dobrý, asi chce jen vodu. Vstanu, abych mu doplnila misku. Nejprve si do hebkého koberce ponořím jednu a pak druhou nohu.
Koberec se zdá o něco hebčí než normálně ale jen do té doby než ten podivně příjemný pocit na chodidlech vystřídá ještě podivněji lepivá vrstva v předsíni, ke které se až teď přidává odporný zápach psí sračky.
Fuj hnůj!!! Na poblití zatím není čas. Dasťa kňučí u dveří, není čas na rozmyšlenou. Hodím na sebe teplé ponožky, Bundu, dlouho až ke kotníkům. Hlavně nezapomenout klíče. Z výtahu to ke vchodovým dveřím stihneme doběhnout tak tak. Je to v záhonku. Snad nás sousedky neodhalí.
Celá naše tichá ulice je pokrytá hustou mlhou, líně se převalující ze střech na pouliční lampy a pak na v řadě zaparkovaná auta.
„Je mi zima, Dasťo. Jde se domů.“ Pejsek na mě spokojeně zakoulí černýma očkama, až mu vykoukne trocha bělma a mě je v tu chvíli hezky. Moc hezky.
Jenže jak se přibližuji k našemu vchodu, dobrá nálada se vytrácí. Přímo před domovními dveřmi si někdo ustlal. Narkoman? Bezďák? Opilec? Sériový vrah?
Co teď? Bojím se k němu přiblížit. Okukuji ho z uctivé vzdálenosti. Už jsem do něj i trošku šťouchala ale nic. Ani se pohnul. Jen vydal skřek a válí se tu dál.
Je půl čtvrté. Z vozu městské policie vystupuje hlídka.
„Vy jste nás volala?“ ptá se hodně naštvaně jinak dost hezká, vysoká, mladá, hubená černovláska, „ znáte ho?“
„Ne! Já se moc omlouvám. Chtěla bych jít domů a on tady leží a já se bojím. Co když má žloutenku nebo tak něco a třeba mě bodne jehlou.“
Černovláska má pro strach uděláno. Podle toho pohledu, co na mě vrhla jsem pro ni absolutní srabka.
Sehne se k němu a osloví ho policejním tónem: „Pane, tady nemůžete spát! Vstávat! Slyšíte?
Nic. Žádná reakce. Starší kolega sleduje z pohodlí auta, jak se černovláska rozmáchne a postavu vší silou nakopne do zadku. Ta se přetočí na pravý bok a oběma je najednou jasné, s kým mají tu čest.
Cesta domů je volná. Ve čtyři hodiny a patnáct minut má Dastík konečně umyté a osušené tlapky a radostně se hrne pod postel.
V 7.00h zvoní. Snad to zvládnu