Mami! Tati!
Opírám se o zeď přízemního domku v malé moravské vísce Týnec a zvoním a zvoním.
Cesta po dálnici okolo Hustopečí probíhala v klidu i když nás ten sjezd do jednoho pruhu trochu zdržel. Máme asi půl hoďky zpoždění ale je to jedno.
Mrzne. Monča poskakuje střídavě po jedné a druhé noze, Vojta nakukuje z předzahrádky do okna obývacího pokoje.
Jemné, trpělivé klepání se vyostřilo do ohlušujícího bušení. Čertík, Bobík a Hugo nepříčetně štěkají ale s vraty to ani nehne.
„Mami! Mami! Otevři!“ ječím už půl hodinu na celou ulici. Furt nic.
Že jsem si nevzala to termo, zalituji. Mráz se mi vplížil pod rifle i ne příliš teplou bundu. Sakra. Mohlo mě to napadnout.
„Mami, dívej! Pohla se záclona,“ hlásí Vojta změnu stavu.
Monča přestává poskakovat a mává na babičku: „Ahoj babi! Prosím tě, mohla bys nám otevřít? Nám už je děsná zima.
Máma stojí za dvojitým sklem. Trochu pootevře a hukne, ať se vrátíme odkud jsme přišli, že na nás nikdo není zvědavý.
„Mami, já vezu tatínkovi jídlo. Mám pro něho tu dušenou zeleninu s rybou a vývar!“ křičím do malé škvíry.
„To si strčte do prdele! My nic nepotřebujeme. Máme všeho dost!“
Poslední slova zůstávají viset v nedobytné místnosti. Okno oněmí, záclona zahalí oba mé rodiče do nejistoty.
„Mami, tatínek na mě čeká! Musím ho zase umýt, přebalit a převléknou peřiny!“ hlásím zase marně celé ulici.
„Co budeme dělat?“ zeptají se mé trpělivé děti skoro zaráz.
Krčím nerozhodně rameny zatímco volám tetě Marušce. Pak volám ještě tetě Božence ale skoro jako vždycky jsou obě nedostupné.
Naskáčeme rychle do auta a jedeme do Břeclavi na polici.
Trochu bloudím mezi služebnami až jsem konečně na tom správném místě.
Jako první si nás vyslechne velmi mladý příslušník. Když jsem vešla do kanceláře, bylo mi jasné, že to není dobrý. Tenhle toho zatím moc nezažil. Nemůže vědět o čem je stařecká demence.
Popisuji, vysvětluji. Být v klidu mi moc nejde. Nechávám se unášet emocemi víc než jsem chtěla, on vypadá apaticky. Chápu ho.
„Nemůžeme pro vás nic udělat. Ten dům je psaný na vaše rodiče. Není jejich povinností vás pustit dovnitř,“ oznamuje klidným profesionálním tónem.
„Rodinné spory tu máme nejčastěji. Ty si musí vyřešit rodina sama,“ dodává.
„Ano. Proto jsem přijela já. Tatínek má devadesát a je ležák. Sám se o sebe postarat nemůže. Máma má rozjetého Alzheimera, kterého si zatím nikdo, kromě mě, nevšiml…“
Mladíček mi skočí do řeči s tím, že to taky nemusí být pravda, když to není lékařsky podložené a považuje naši debatu za ukončenou. Rázným pohybem otevře dveře, že mám jako vypadnout.
Zahlédnu Monču s Vojtou, jak se nervózně vrtí na nepohodlných plastových židlích v dlouhé, šerem zalité, studené chodbě.
Vojta rychle pochopí a než stačí policista dveře zase zabouchnout, zakřičí na celou chodbu, že se o dědečka bojí.
Na to z jiné kanceláře vystrčí hlavu starší, plnoštíhlá blondýna. Naštěstí vypadá tak na šedesát a že už ví svý.
Trpělivě si nás vyslechne.
„Pravděpodobně nám chcete ohlásit, že váš otec je v přímém ohrožení života. Protože v tom případě je naší povinností situaci zkontrolovat.“
„Ano!“ přikyvuji, „je to tak.“
„Výjezd!“ Zaječí bzučákem, který bych od ní nečekala. A jede se. Teda oni jedou svým policejním, my našim.
„Jakmile máma zahlédne před domem policejní vůz a dva fešné, vysoké policisty, nadšeně otevírá vrata a nabízí talířek s koláčky.
„Dobrý den, páni příslušníci. Co vás k nám přivádí?“ uculuje se od ucha k uchu. Ti na mě zmateně hledí, ale než jim můžu cokoliv vysvětlit, máma se s nimi zavírá do kuchyně a začíná je kvalitně oblbovat.
Neztrácím čas. Jen co otevřeme dveře, pronikavý smrad nám málem podrazí nohy.
Tatínek je šťastný. S námahou usmívá ale jinak vypadá hrozně, chudák! Jak se může z tak velkého chlapa stát tak malý drobný věchýtek!
“ Tys ju ale přechcala, holčičko moje. Děkuju!“ tiskne mi ruku.
Spokojeně žvýkající policajti opouští kuchyň.
Máma se s nimi familiárně loučí a dodává:“ Já se za tu naši nevyvedenou dceru omlouvám.
Ona je tak falešná. Nevím co vám napovídala ale de enom po penězách. Už nevím, co si ještě vymyslí. Jasně jsem jim říkala, ať přijdou za chvílu, že tatínek právě usnul a potřebuje se trochu prospat.“
Z policejních pohledů cítím nepřátelství.
Takže je zblbla.
Ukazuji jim tatínka, utopeného v ušmudlaných přikrývkách, ale jakoby to nestačilo.
Beze slova opustí dům.
Dál se tím nezabývám. Starám se o tatínka. Přes okno jen zahlédnu, jak si je berou do parády tety Boženka s Maruškou. Ty jim to vysvětlí. Uf!
Vojta se na zahradě stará o slepice, Monča vytírá podlahy. Pod nohama se nám motají zabahnění, smradlaví, hladoví psi. Nesmím je zapomenout nakrmit. Vodu jim už někdo dal.
Než odjedeme, rozloučíme se s mým tatínkem, jakoby to bylo naposledy.